S Milošem Makovským jsme připravili k vydání řadu CD – od archivních nahrávek přes současné nahrávky. Oceňuju u něj nesmírnou pečlivost při práci se zvukem, která vede k jasnosti a brilanci. CD Teagrassu s maďarskou zpěvačkou Irén Lovászovou, které vyšlo v Německu, bylo několikrát kladně hodnoceno i v zahraničím tisku – nejen hudebně, ale právě i po zvukové stránce.
Důsledná hudba
Kdo někdy pracoval s Milošem Makovským ve studiu, tak dobře ví, že vše může být vždycky ještě lepší než ve chvíli, kdy už se to zdá být absolutně nejlepší. Pro muzikanty je tento přístup vyčerpávající (ale dobře jim tak!), pro producenty hrůzný: kdo to nakonec zaplatí?
Obvyklý konec je tento: Miloš pracuje za 3.50 na hodinu, protože víc peněz prostě není, ale nelze jinak. Jemu jde totiž v první a poslední řadě o hudbu, o její kvalitu – muzikantskou i zvukovou. A v tom je nejdůslednějším člověkem, jakého znám a nejsem sám, kdo si toho cení.
Tato Milošova vlastnost není ohraničena pouze na studiovou práci, byla tu už v dobách, kdy se rozvíjel jako inovativní kytarista, zaťatý samorost, který v dobách železné opony sám přicházel k věcem, jimiž ohromovali ve svobodném prostoru své posluchače kytaroví mistři zemí zaslíbených.
A tak není důležité, jestli člověk rozpozná v Makovského sólech vliv Vaie, Satrianiho, Petruciho nebo ozvěny „elektrického“ Al Di Meoly. On se s nimi suverénně pohybuje ve stejném muzikantském prostoru a vnáší do něj navíc svou originalitu, známky původu (jemné ohlasy východoevropského folkloru) a skladatelskou vyzrálost.
V této souvislosti nelze nezmínit zcela zvláštní a nelehkou cestu, jíž musel Miloš Makovský projít. Jinému by s největší pravděpodobností ochromené prsty vzaly chuť do hraní. Ne tak Milošovi. Jeho hráčská fantazie a houževnatost jej nakonec dovedly k nahrávkám na tomto CD. A je úplně jedno, jestli je to kvůli různým objektivním potížím zdánlivě trochu později.
Milošova hudba je důsledná, tedy zcela nadčasová. Na rozdíl od jiných.