Motto:
Chodit s vašimi schopnostmi po světě s holou prdelí,
toť výkon, před kterým smekám.
Vladimír Neff
Když jsem před pár lety peskoval Miloše jak to, že ještě nemá žádné vlastní stránky, koktal provinile, že už se na nich pracuje. Bylo to u něj ve studiu, o jedné z pauz při masteringu desky Barvy domova, počítače po nás zrovna něco přepočítávaly, a tak jsem mu hodinu kázal o tom, jak je to dnes velevýznamná věc, mít vlastní web… (Doba je zlá, Milošu, nikdo už nic netočí… atd.atd.) V jakémsi návalu vlastní důležitosti jsem mu dokonce vnucoval, že mu tam napíšu nějakou kladnou referenci o naší spolupráci, dám na svoje stránky link a přemluvím k tomu i další kolegy a kámoše z branže.
Léta plynula, Miloš už dávno své stránky má, jen já jsem mu na ně nenapsal nic.
Tolik na úvod, myslím, že to bylo nutné. Chci totiž, aby bylo jasné, že toto JE text psaný na objednávku, jenže ne jeho, ale moji, protože v době, kdy jsem mu to nabídl o nic takového v podstatě nestál, a tak se to cítím být dlužen spíš sobě než jemu.
Musím říct hned zkraje, že Miloš je opravdu hodně divný pavouk. Když s námi v roce 1988 začal jezdit šňůry k naší první desce Zůstali jsme doma (která pak za dva roky vyšla), na jejímž nahrávání se podílel, nemohli jsme pochopit, jak může někdo cvičit na kytaru celý den. Zatímco my ostatní jsme po vystoupení obvykle odcházeli „někam mezi lidi“, Miloš se se svoji elektrikou zavíral v hotelu a často ještě pozdě v noci či zrána, když jsme se vraceli hotelovou chodbou, bylo z jeho pokoje slyšet ony typické lupavé zvuky trsátka.
Miloš tehdy cvičil snad 16 hodin denně. Myslím, že to byl v té době asi jeden z vůbec nejrychlejších kytaristů planety, jinak by mu asi na popud Eddieho van Halena nenapsal jeho manažer, aby Mistrovi poslal všechna CD, která dosud vydal, jakož i koncertní videa, klipy a, ovšem, video své kytarové školy. Chudáci Američané ! Jak by si vůbec uměli představit, že virtuóz takového formátu v Čechách nic z toho dosud nemá !
Myslím, že kdyby se Miloš se svým talentem a pílí nenarodil do té nejzparchantělejší doby, jaká tu kdy pro pracovité lidi byla, nejspíš by se o něj podobní týpci začali zajímat už v útlejším věku a není mi ani příliš cizí představa Miloše, jak stojí na společném jevišti s kytaristy jako je Satriani, Vai či Malmsteen, protože mezi ně prostě patří. Nebo přinejmenším patřil, do doby, než jej postihla zlá nemoc, která jeho rychlé prsty začala zpomalovat. (Mimochodem, z oné doby existuje několik docela použitelných nahrávek jeho tehdejší skupiny TAXI, ale dnešní doba je už taky zparchantělá, protože ty nahrávky nechce nikdo vydat !)
A tak se Miloš, bohužel, ani po pádu komunistů širšího ocenění svého kytarového mistrovství ve zdraví nedočkal a nezbylo mu, než přesedlat na pomalejšího koně, čehož jsem, vědom si toho, že podobní hráči se v Čechách nerodí každých deset let, taky moc litoval, ale už toho tolik nelituju, protože jsem měl po letech možnost pracovat s ním znovu ve studiu a uvědomil jsem si, že to co dělá teď, je opět výjimečné, a způsob, jakým to dělá, je opět neskutečně precizní.
Ano, víme, Miloš už na jedné ruce ovládá plně jen dva prsty, ale pořád těmi dvěma prsty zahraje víc než kterýkoli český kytarista, ale to není ve studiu tak důležité. (Koneckonců – když jsme v závěrečné fázi agónie naší kapely KDJ hledali náhradu za Michala a Šany, nabídli jsme MM to místo jako prvnímu, protože jsme věděli, že je jediný, kdo by svými dvěma prsty tu práci zastal, ale události v kapele pak nabraly již zcela destrukční směr a tak k tomu nedošlo.)
Nevím, co má Pánbů s Milošem vlastně za úmysly, ale když jsem slyšel jeho novější kompozice, plné polyrytmických rastrů a až symfonicky znějících barev, napadlo mě, že mu třeba jen chtěl na chvíli opřít kytaru do kouta, aby se pustil do práce, na kterou by jinak pro samé cvičení neměl čas.
Vím, měl jsem napsat referenci o tom, jak je Miloš skvělý ve studiu, ale už by to bylo dlouhé, a tak se budete muset spokojit s tím, co jsem mu řekl při poslechu hotového masteru : Zní to mnohem líp, než jsem doufal, když jsem to přinesl. Čas od času musím, z diplomatických důvodů, točit třeba i někde, kam bych se normálně nehrnul, ale doufám, že ještě někdy budu dělat na něčem složitějším, a to bych pak rád točil tady, protože nestačí tu muziku jen nepokazit, je třeba ji tím zvukem posunout ještě někam výš.
A ten Miloš, věřte mi to nebo ne, jako jeden z mála u nás to fakt umí.