Nějak se nemohu ubránit dojmu, že Miloš patří mezi naše nejméně doceněné kytaristy. Tento fakt je zřejmě značným dílem způsoben zdravotní komplikací, která mu už od roku 1991 znemožňuje se kytaře dále aktivně věnovat. Přesto za sebou stačil nechat pořádný kus práce a dobré muziky.
Když posloucháme jeho brilantní melodické linky, kterým nechybí jak smysl pro detail, tak nadhled nad jejich celkovou stavbou, je dobré si také uvědomit, že v nich často slyšíme na svou dobu přinejmenším nezvyklé alternativní techniky – často mě však napadá spíše slovo průkopnické.
Konkrétně třeba „Hlaď mě a kousej“ vyšla v roce 1991 na desce „Čeští mistři rockové kytary“ a už úvodní vícehlasé tapy vzal Miloš za poněkud jiný konec, než bývá v kraji zvykem. V této souvislosti se sluší připomenout, že před revolucí zde prakticky neexistovaly zdroje, ze kterých by se daly načerpat o kytarových technikách nějaké informace. Možná je to právě jeden z důvodů, proč čas neubral Milošově kytaře na originalitě. Způsob jakým ovládá tón, láme melodickou linku, jak používá flažolety, hamering kombinuje s pákou – na to všechno jde prostě po svém už v osmdesátých letech. I z dnešního pohledu je při poslechu jeho muziky jasné, že vstupujeme do světa Pana kytaristy. Ale pozor – chvíli hladí, chvíli kouše!