Když jsem byl osloven nakladatelstvím FT Records, abych napsal pár řádek o Miloši Makovském (kterému neřekne nikdo jinak než Šmak), byl jsem trochu zaskočen, protože jsme toho v různých životních etapách zažili strašně moc.
Poznali jsme se někdy na počátku 80. let, kdy jsem jezdil na Vysočinu do Kozlova u Křižanova, kde žili rodiče mé ženy. Miloš byl z Velkého Meziříčí a s mým skorošvagrem basistou hráli bigbít.
Po pár letech se Šmak odstěhoval do Brna a poté, co od Synkop odešel Emil Kopřiva, Miloš nastoupil na post kytaristy. Byl vynikající hráč a dnes vím, že vzhledem ke klávesové orientaci našeho tehdejšího repertoáru nedostal možná prostor adekvátní svému umění.
O mnoho let později se naše cesty protnuly, tentokrát na Baštách, kde jsme společně provozovali nahrávací studio. Opět mne ohromil svými schopnostmi, pro změnu zvukařskými. Nezapomenu nikdy, kolik probdělých nocí jsme strávili hledáním způsobů synchronizace různých nahrávacích systémů, které jsme potřebovali vzájemně zkombinovat, abychom je mohli co nejefektivněji využít.
Šmak si mezitím vydobyl i vynikající renomé mezi muzikanty jakožto výborně slyšící mistr zvuku, přičemž ze svého kytaristického kumštu nic neztratil (i když on si to možná nemyslí).
Ty věci z jeho alba, které jsem zatím slyšel, dokazují, že mám pravdu spíše já.